Volím Svobodné

O mobilních komunikacích, filmu a mrazu

Za tento zápis ve weblogu vděčíte dobrodiní mobilní komunikace, konkrétně technologii GPRS v síti Eurotel. Pracovní povinnosti mne zavály do míst, kam bych jinak zavítal jenom stěží. Abych řekl pravdu, nevím přesně kde jsem. Zatímco v Praze jsem schopen svou polohu vcelku přesně odhadnout, protože přes cell broadcast na displeji telefonu vidím lokace typu „Náměstí I. P. Pavlova“ nebo alespoň „Praha 4 – Háje“, tady je to nápis „České středohoří“. Tak dík.

Jeden můj kamarád se vyjádřil, že kdekoliv se posadím, začne kolem mne vznikat počítačová síť. Asi na tom něco bude. Sedím v odhadem dvě století staré chalupě, u zhruba stejně starého stolu. Mám na něm položený notebook s Bluetooth kartou a Ericsson T68i, ke kterému jsem bluetoothově připojen a přes GPRS lezu na Internet. Vot éto těchnika!

Pamětliv svých hořkých zkušeností jsem se na expedici do divočiny řádně vybavil. Jakožto člověk venkoncem městský si většinou neuvědomuji, že oblečení bohatě postačující pro cestu k nejbližší stanici metra nebude postačovat pro pobyt v otevřené krajině.

Na tomto místě bych rád poděkoval Xkoňovi za zapůjčení jeho svetru, protože bez něj bych cestu napříč Libercem prvního ledna o šesté ráno asi nepřežil.

Abych předešel opakování neradostných zkušeností tohoto typu, na své současné čtyřdenní působení na ledových pláních jsem se řádně připravil. Osazenstvo prodejny Warmpeace zjevně dospělo k závěru, že budeme filmovat na Aljašce a patřičně mne vybavilo. V každém případě se to osvědčilo, pod džínami mám jakési přiléhavé cosi, co mne velmi příjemně hřeje :-)

Když to tak kolem sebe pozoruji, jedna věc mne na filmování snad nikdy nepřestane fascinovat: Jakmile režisér zakřičí „akce“, okolí se promění v zámek Šípkové Růženky. Všichni stojí bez hnutí, bez hlesu. S osvobozujícím „stop“ je to jako když střelíš do hejna vrabců: během tří sekund není na místě nikdo.