Volím Svobodné

Za našich mladejch let bejval svět jako květ…

…bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře. Alespoň to tedy tvrdí jedna stará písnička. Poslední dobou mám ovšem pocit, že velká část lidí vnímá své mládí jako záležitost krušnou a dnešní "mládeži" její přístup závidí.

Programátoři (a sebekriticky přiznávám, že i já k tomu mám občas sklony) hudrají nad neznalostmi současné generace, která nejenom že nezná PMD-85 nebo CP/M, ale dokonce ani PC-XT jí nic neříká. Která, pokud vůbec programuje (a pokud se tomu vůbec dá říkat programování), bezelstně používá moderní komfortní vývojové nástroje, sexy frameworky, dynamické jazyky… a přitom vlastně nic moc neumí. Zatímco my, když jsme chtěli něco naprogramovat, museli jsme si na to napsat v lepším případě vlastní editor (alespoň já jsem to udělal), v horším kompilátor (to jsem dělal taky, ale vyměknul jsem před koncem). Je to skoro znesvěcení. My jsme si to zasloužili, oni ne. Všichni by měli začínat od píky, neboť jenom tak dosáhnou toho pravého osvícení. A že praví programátoři jsou na vymření a že to se světem informatiky půjde z kopce.

Nebojte se, nejsme sami.

Ondyno jsem stál na metalovém koncertě a poslouchal nasupené brblání dvou zasloužilých mániček, že ta dnešní mládež neví co má a za nic nestojí. Že dneska si může každej za pár šupů koupit tričko s logem svojí oblíbený kapely. Jó, to za našich mladejch let, když měl člověk hodně velký štěstí, sehnal nášivku a většinou si musel to logo na džísku sám fixem namalovat. Nutno podotknout, že větší mánička skutečně měla ručně malované logo Iron Maiden na džínové bundě, která podle vzhledu a stupně ošubranosti ještě pamatovala začátky Steva Harrise v East Endu. A menší mánička přizvukovala, že jako pravda, navíc že z toho měli ještě akorát problémy a že ji málem vyhodili ze školy. A že je to skoro znesvěcení, že dneska si mládež stahuje všechno z Internetu, že nevědí, jaký to bylo pouštět z kazeťáku pátou kopii z pátý kopie s pocitem, jaká je to vzácnost. A že praví metalisti jsou na vymření, že to celkově upadá a že to s tím jde pěkně z kopce.

Nepřipomíná vám to něco?

Připletl jsem se taky k debatě pár zasloužilých sadomasochistů. Že ta dnešní mládež neví co má. Že neznají a nevnímají toho ducha sadomasochismu a neberou to nijak vážně. Jo, za našich mladejch let, to člověk musel všechno tajit, důtky doma pokoutně vyrábět, o rákosce jenom snil a z gumy a latexu měl akorát tak plynové masky na cvičení CO. A dneska? Darmo povědět. Důtky všeho druhu, oblečky z celého světa si každý za mrzký peníz může koupit, málem v tom beztrestně chodit po ulici. A dnešní mládež? Vůbec si toho neváží, na srazy nechodí, s ostatním úchyly se nedruží a vůbec. Že praví úchylové jsou na vymření a že to s tím BDSM jde celkem od desíti k pěti.

Ty případy se podobají jako vejce vejci.

Pak se podívám do diskuze na Equichannelu, nejstarším českém serveru o koních. A hned na několika místech se řeší, jak že je těžké sehnat někoho ke koním. Že za našich mladých let to bylo jiný. Že člověk si musel každou hodinu tvrdě odmakat, s lopatou a vidlema v ruce. Že rodiče neměli pochopení a od koní nás vyháněli, takže bylo třeba chodit k nim na zapřenou. A každý znal všechno od píky a poslední od huby si odtrh. A dneska? Holka se rozhodne, že chce jezdit, a rodiče jí koupí všechno vybavení, mnohdy i koně. A že taková si neváží toho co má, neumí zabrat a na vidle kouká a neví, kterým koncem se berou do ruky. A že opravdoví koňáci jsou dneska na vymření a že to s tím jezdectvím celkem vypadá čím dál hůř.

A naposledy zhruba před hodinou. Čekám si tak na Pendolino, bych se dopravil do města.

Stojím si tak na nástupišti a pozoruju dva zasloužilé šedovlasé ajznboňáky. A nadávají, že té mladé zrzavé z Břeclavi říkali, ať s tím zajde na ertézetku přeci a že na ně koukala, jak čerstvě vyoraná myš. A že za jejich mladejch let… Jak to chodilo na železnici v době, kdy dráhy místo generálního ředitele Žaludy řídil černokněžník Zababa, jsem se nedozvěděl. Neudržel jsem se a vyprskl smíchy, čímž jsem pobouřil nejenom frflající železničáře, ale i svou čubu. Ta je ostatně taky hluboce přesvědčena, že ta dnešní štěňata je třeba srovnat do latě a že to za jejích štěněcích časů před šesti lety nebejvalo. A kdybych se jí zeptal, určitě by mi potvrdila, že to s chovem československých vlčáků jde do kytek.

Je lehké uvěřit, že per aspera ad astra je jediná možná cesta. Je těžké vidět, byť ve věku třiceti let, jak "ti mladí" mají všechno jednoduché. Je lákavé si být stoprocentně jist, že jim něco zásadního uniká. Je těžké si vzpomenout že i za našich mladých let byla většina těch, co jenom přičichli a nevydrželi. Je lehké si myslet, že ten, kdo programování nebo metal neprožívá celou svou duší a naplno si nezaslouží se ke svaté věci přiblížit. A je těžké, zatraceně těžké si připustit, že koně nebo úchylárny, kterým jsme zasvětili celý svůj život, nemuseli být třeba nutně tou úplně nejšťastnější volbou. Investovali jsme do nich už příliš mnoho.

I v nové generaci, co to má lehké, se najdou ti, kterým věc sama učaruje natolik, že se jí nevzdají a budou v ní pokračovat se stejnou vášní, jakou si dnes uzurpujeme pro sebe. A že ponesou naše vlajky dál. Ať už na nich bude okřídlené kolo, sedlo a bič, bič bez sedla nebo jedničky a nuly. A že za deset či dvacet let budou skuhrat nad úpadkem.

A teď mne prosím omluvte, průvodčí po mně chce jízdenku. Mimochodem, je mladá, zrzavá a z Břeclavi. Zkusím se jí zeptat, co je ertézetka.