Volím Svobodné

Maličkost, ale potěší

„Maličkost, ale potěší.“ Tak přesně těmito slovy reagoval jeden můj známý, když došla řeč na facku, kterou uštědřil enfant terrible ODS Miroslav Macek momentálnímu ministru zdravotnictví Davidu Rathovi.

S jistou nadsázkou lze říct, že Mackův čin jest prvním případem politického násilí v Čechách od atentátu na Heydricha. Tedy, alespoň mezi příslušníky různých politických táborů, socialisti se mezi sebou fackovali již před jedenácti lety a zelení s tím začali ještě pár dní před Mackem.

Možná je to právě vcelku nenásilná povaha českého národa, co vede ke všeobecnému konsenzu médií a politologů, že Mackova facka poškodila ODS. V mých očích se ODS poškodila především sama. Tím, že ve vzácně sehraném projevu preventivní předposranosti její kompletní vedení vyzvalo Miroslava Macka k vystoupení ze strany málem ještě dříve, než stihl otisk dlaně zmizet z páně ministrovy líce.

Vzhledem k tomu, že ve střední Evropě facky nepatří ke zcela běžnému koloritu politického boje, nečekal bych, že ODS bude čin svého řadového člena vyloženě schvalovat. Nicméně výroky jako „na hrubý pytel hrubá záplata“ se derou na jazyk přímo nedočkavě.

Protože se stýkám povětšinou s lidmi, kteří mají všech pět pohromadě a živí se prací, nikoliv zaměstnáním, bude dle rozhovorů s nimi jejich většina volit ODS. A většina z nich se skřípějícími zuby, jako nejmenší zlo. Jedním z typických zdůvodnění je, že ODS si to volební vítězství vyloženě nezaslouží, protože svou pasivitou a bezradností tváří v tvář populistickému triu Paroubek – Jandák – Rath si mnoho příznivců nezískají.

Na facky by sice dojít nemuselo, ale trocha švihu a razance by neuškodila. Na blbce prostě žádné argumenty neplatí.