Volím Svobodné

Staré dobré barbarství

Náš svět je zařízen tak, že se národy dělí na „civilizované“ a „necivilizované“, přičemž o umístění dělící linie rozhodujeme my, civilizovaní.

Společnost necivilizovaná pozná se tak, že její příslušníci jednají spíše instinktivně, dle okamžité potřeby a řeší povětšinou pouze otázky spojené s nutností přežít. Civilizovaná je ta společnost, která již dohlédla dále, než k příští večeři: O vedení kmene se nebojuje zbraněmi, ale ve volbách. Mrzáky již neházíme ze skály jako ve Spartě blahé paměti, ale nazýváme je tělesně či mentálně postiženými a za peníze zdravých vytváříme podmínky pro jejich hodnotnější život. Ani starce a stařeny již po skončení jejich ekonomické životnosti neškrtíme, jako například některé eskymácké kmeny, ale nazýváme je seniory a ve jménu jejich důstojného stáří se zadlužujeme na deset generací dopředu.

Zlé jazyky tvrdí, že civilizaci od barbarství dělí asi tak dvě teplé večeře. Zprávy z oblastí postižených katastrofami jim dávají za pravdu. Stačí pár desítek hodin v provizorních podmínkách Super Dome v New Orleans a tenký nátěr civilizace se odloupne, ani není vidět jak.

Nemusí se jednat jenom o životy beroucí katastrofu. K odhození principů civilizovanosti stačí mnohem méně, třeba debata o partnerství homosexuálů. Existuje jistá paleta názorů, kterou si dovolím ilustrovat citací komentářů uživatele ViMe k mému předchozímu článku na toto téma:

Přijal jsem jako fakt, že tito lidé s jinou sexuální orientací nejsou ani zrůdy ani nemocní. Není to však normální! Kdyby ano tak vymřeme. (...) Nikdo není ochoten přiznat, že partnerské soužití osob stejného pohlaví je prostě nepřirozené! Už jen kvůli rozmnožování a zachování rodu je jasné, že se příroda, ta mocná čarodějka, prostě někde sekla.

O tom, zda homosexualita je nebo není přirozená by se - v závislosti na různých definicích oné přirozenosti - dal napsat poměrně obsáhlý článek. Neudělám to, protože to za mne velmi úspěšně udělala Eva Hauserová na Lidovkách.

Zaráží mne ovšem onen důraz na rozmnožování a zachování rodu a z toho vyplývající ideu, že to nejzásadnější co člověk může na tomto světě zanechat, je vlastní potomek.

V Čechách máme letitou tradici vnímat člověka, jednotlivce, jenom jako stavební prvek Společnosti, Státu. Šroubek v soukolí. Stačí se podívat na sazby v trestním zákoníku: pokud vás někdo fyzicky zbije, nebude potrestán za to že vám způsobil bolest, uškodil vám a ponížil vás. Bude potrestán za to, že vám způsobil pracovní neschopnost - především tedy za to, že Společnost připravil o několik člověkohodin, o pracovní sílu. Pokud máte to štěstí, že jste jenom dostali přes hubu, je to jenom přestupek a vy ani nejste účastníkem řízení.

Princip, kdy je člověk posuzován podle svého přínosu pro společnost a na základě toho jsou mu přidělována určitá práva a zvýhodnění, je mi tudíž vysoce cizí a pokládám ho za zvrácený. Nicméně i pokud pro účely tohoto článku tuto logiku přijmu, nevidím v ní nic co by deklasovalo soužití partnerů nezpůsobilých zplodit potomka.

Pokora je prý ctností svatých. Svatosti ani pokory jsem pravda mnoho nepobral. A možná právě proto mám trochu vyšší ambice, pokud jde o to něco po sobě zanechat, než jenom zplodit potomka. Pevně doufám, že zanechám-li na tomto světě něco, bude to výsledek mého intelektu, znalostí, dovedností a schopností, nikoliv mého semene.

Zbývá jenom zodpovědět otázku, co pohání zastánce této teorie: zda příkladná pokora, nedůvěra ve vlastní schopnosti... a nebo staré dobré barbarství.

Relevantní odkazy: