Volím Svobodné

Otevřenost se musí vyplatit (2)

Tento článek navazuje na první díl, vydaný zde 15. června.

Existuje jenom jediný spolehlivý a dlouhodobě udržitelný způsob, jak přimět lidi, aby se chovali nějakým způsobem. Totiž zařídit, aby se jim takové chování vyplatilo. Cest, kterak toho dosáhnout, je povícero. Zdánlivě nejjenodušší je prostě jim z to tím či oním způsobem zaplatit. Často používanou cestou je pokusit se nežádoucí chování blokovat nějakými tresty. To moc nefunguje, protože například míra kriminálního chování je - vycházeje z historické zkušenosti - dost nezávislá na přísnosti použitých trestů.

Lze se též pokusit sociálním inženýrstvím zpracovat společnost tak, aby jedince chovající se jinak ostrakizovala. To v praxi funguje zřídkakdy a obvykle to dlouho nevydrží. Názorným příkladem mohou být rozličné pokusy naší socialistické vlády.

Korporace není charita

Obvyklým zdrojem mnoha nedorozumění - i v případě debat o softwarových licencích - je nepochopení motivace účastníků. V případě komerčních entit (firem) platí, že cílem většiny z nich není poskytovat kvalitní služby, ale vydělávat peníze. Poskytování nějakých výrobků či služeb je mnohdy "nutným zlem" a místo "kvality za rozumnou cenu" se dočkáme spíše "kvality dosažené s minimálními náklady" za "maximální cenu kterou cílová skupina akceptuje".

Snaha o "starosvětský" přístup je čím dál tím vzácnější. Pravděpodobnost, že se daná firma snaží o kvalitu výsledného produktu pro věc samu, klesá s velikostí firmy skoro exponenciálně. Jistou výjimkou mohou být firmy, které jsou sice velké, ale mají dosud v čele "otce zakladatele" či jinou silnou osobnost. Vhodným příkladem ze světa Internetu může být třeba Apple, Microsoft, Amazon nebo Google. U nich lze sledovat jistou dlouhodobou konzistenci s směrování dál, než k nejbližší účetní závěrce. Pokud "zakladatelé" odejdou, jsou odejiti a nebo prostě zmizí, obvykle se ničeho takového nedočkáme. Zářným příkladem mohou být firmy jako HP nebo T-Mobile.

Otevřenost se musí vyplatit

Ze shora uvedeného vyplývá, že chceme-li, aby lidé používali otevřený software, formáty či rozhraní, musí se jim to vyplatit. Jenom menšina lidí se bude řídit ideologií a používat "free" cokoliv, jenom proto že to je "free as in freedom". Dobrou motivací pro koncové uživatele může být že je to taky "free as in free beer" - i když ani to není samospasitelné. Tolik k uživatelům.

Pokud jde o způsoby, jakými lze přivést k otevřenosti firmy, je to mnohem složitější. Otevřenost jako koncept vhodný pro podnikání je totiž jevem dosti novým a nezvyklým. Historicky vzato, základ úspěšného podnikání vždy tkvěl především v uzavřenosti. V tajení výrobních postupů, kdy hodnota firmy spočívala především v know-how. Historie je plná příkladů, kdy známá "značka" - produkt práce řemeslníků v určité oblasti - byla vybudována především tím, že výrobní tajemství bylo žárlivě střeženo. Složení barev na látky, správný výrobní postup porcelénu, receptura proslulého nápoje...

S nástupem osvíceného novověku se situace změnila, ovšem pouze pokud se týká prostředků, nikoliv principů. Vzhledem k trendu, který bychom mohli moderně nazvat "nastupující globalizací" přestalo být nadále únosné řešit ochranu know-how předáváním tajemství z otce na syna a trestem smrti pro každého, kdo by tajemství vyzradil. Zrodila se patentová ochrana. Pročtěte si inzeráty v novinách ze začátku 20. století. "Patentově chráněno" se stalo novým zaklínadlem.

Proprietální formáty a technologie jsou také základními kameny historie výpočetní techniky jak ji známe. Nekompatibilita jednotlivých technologí se stala důležitým faktorem udržení zákazníků. Pokud máte skříň plnou kazet s programy pro Sinclaira, nekoupíte si jako další počítač Atari, že ano. Uzavřené formáty byly dlouhou dobu víceméně jedinou normou, na všech úrovních.

Systémy všech platforem, propojte se!

Tehdy to taky bylo víceméně jedno, protože počítače, a s nimi související systémy a formáty, se používaly obvykle pouze uvnitř firmy či organizace. Pokud jediné, čím na vstupu a výstupu komunikujete se světem, jsou papírové dokumenty, je úplně jedno, jestli je píšete v tom či onom. Když se ale rapidně rozšířil Internet, začalo být možné (a záhy též nutné) dříve izolované systémy mezi sebou propojovat. A na formátech začalo znovu záležet.

V té době byla válka formátů skoro u konce a zůstalo několik hráčů. Na poli kancelářského software to byl Microsoft (budiž země lehká WordPerfectu, AmiPro nebo kdysi nepřemožitelnému Lotus 1-2-3). Nikdo ale nezískal absolutní kontrolu.

A moudré hlavy si uvědomily, že skončila doba, kdy bylo možno něco získat tajnosnubností.

Když dva dělají totéž, není to totéž

Podíváme-li se na současnost a nejbližší budoucnost Microsoft technologií, s překvapením zjistíme, že Microsoft vsadil svou budoucnost právě na otevřenost. Počínaje přibližně příchodem technologie .NET staví vcelku pragmaticky na otevřených rozhraních. Důležité je zde slovo rozhraní, tedy nikoliv na otevřeném kódu. Otevřený kód je sice moc pěkná myšlenka a vděčná ideologie, v praxi na něm ale mnoha lidem nesejde. Důležité nejsou vnitřnosti, ale rozhraní. Vnitřnosti zajímají jenom lidi, kteří nejsou v praxi moc důležití.

Buduji-li nějakou komunikační strukturu, mohou být jednotlivé její prvky black boxy. Důležité je, aby měly kvalitně popsané komunikační rozhraní. Aby bylo možno se na jejich vstup či výstup napojit, bez ohledu na to, zda onen prvek bude dodán firmou X, Y nebo zda si ho vyvinu vlastními silami.

Ačkoliv činnost Microsoftu v této oblasti lze označit snad jenom jako heroickou, mediální obraz říše zla v určitých kruzích tím společnost téměř nezměnila. V paprscích přízně většiny geeků se hřeje Google. Dělá víceméně totéž: ke svým proprietálním službám poskytuje otevřené rozhraní.

Inu, quot licet iovi, non licet bovi...

(pokračování příště)