Volím Svobodné

Ježčí historie

Právě jsme se s Estou vrátili z půlnočního venčení. Tedy, ne že bychom venku běhali od půlnoci, to je jenom náš malý terminus technicus pro krátkou noční procházku za účelem vyčurání.

Ve škole nám tvrdili, jak jsou ježci vzácní. Chránění. Na dvacetimetrové procházce okolím paneláku na největším pražském sídlišti jsme s Estou potkali tři.

Nutno poznamenat, že samu existenci ježků chápe Esta jako projev osobní zášti matky Přírody proti její osobě. Jako donebevolající křivdu a útlak na základním právu sežrat všechno co je menší než ona a nebo to alespoň donutit ke hře doprovázené úprkem a pištěním.

U jorkšírů to funguje spolehlivě. Jezevčíci bývají trochu tvrdší oříšek, ale také si dají říct. Štěňata ostatních plemen také, záleží na věku. Ale ježci nemají konkurenci.

Povrch jejich těla je vlčímu čumáku nepříjemný. A ani s polštářky tlapek to není o moc lepší. Při prvním setkání s bodlinatým vetřelcem se Esta pokoušela i o zákeřný útok podhrabáním, ale ani ten nevyšel.

Od té doby Esta na ježky zanevřela. Při setkání macky, velké často jako pecen chleba, s nespokojeným frfláním očuchává, pobouřena naprostým nedostatkem zájmu z jejich strany.

Z celého ježčího plemene její zášti unikl jediný. Je výjimečný a přátelský. Bydlí u mne na podlaze, zpravidla zakopnutý pod stolem. Je z měkké fialové umělé hmoty a když se zmáčkne tlapkou tak rozkošně piští.