Volím Svobodné

Chvála ocasů

Z ložnice se ozval zvuk padajícího předmětu. Vzápětí volným krokem vstupila do místnosti Esta, tvářila se, jako by se nic nestalo, snažila se mi otírat o obě strany nohou zároveň a vesele mrskala ocasem. Tento postoj je typickou známkou toho, že zvíře zase něco provedlo.

Ocas ji prozradil.

Je sice trochu zrádce, ale obecně se jedná o náramně užitečný doplněk. Jeho vrtěním lze dávat najevo radost, vztyčením vyzvat ke hře, stáhnout ho mezi nohy když jde do úzkých... Taky se jím dá úspěšně kormidlovat při náhlé změně směru běhu nebo točením kolem osy brzdit v případě, že se v původně plánované trajektorii letu ze svahu objeví strom. Pravda, taky je docela snadné si ho přiskřípnout do dveří.

Moc praktický je takový huňatý a dlouhý ocas (na svodu říkali že prý moc dlouhý, pche!) v případě, kdy jedna právě vyleze z vody, když se jím řádně zamává, je možno efektivně namočit osoby ve vzdálenosti až sedmi metrů - dokažte to prostým otřepáním!

Občas si přeju, aby lidi měli ocasy. Líp by se poznalo, kdo je kamarád a kdo se bojí. Jenom by se musela předělat řada židlí, příkladně moje. I když Esta si na ocase sedí každou chvíli, a zřejmě jí to vůbec nevadí.

Ale možná buďme rádi, že to zůstane při starém. Nám z mužského plémě stačí občas k problémům ty "ocasy", které nám příroda dala i teď!