Volím Svobodné

Mesiáš je špatně placené zaměstnání, aneb znovu o právu autorském

Tento zápis vznikl původně jako komentář k Alraunímu zápisu o autorském právu. Nicméně svým rozsahem si časem vydobyl právo na samostatnou existenci.

Praktická implementace práva autorského mne v různých obměnách už drahně let živí. A dost času jsem strávil přemýšlením nad tím, proč jsou lidé spíš ochotni zaplatit za paletu papíru, než za to, že někdo sedí týden u kompu.

Myslím si, že důvodů je povícero a ty, na které si vzpomenu, zde před vás navrším.

Prostá lidská přirozenost je ocenit to, na co si mohu sáhnout. Paleta potištěného papíru je hmatatelná. Velmi hmatatelná, jak vám jistě rád dosvědčí každý, kdo někdy přesouval větší množství tiskovin z místa na místo.

Intelektuální práce je často neviditelná. V případě programátora vidí uživatel jenom (obvykle celkem jednoduché) GUI klientského programu. Ne už ten složitý aplikační server, který nikým neviděn odvádí špinavou práci. V případě řekněme tiskovin průměrný zákazník nezná celý složitý proces vedoucí k hromadě potištěného papíru a instinktivně ho řadí někam do blízkosti stisku tlačítka "Tiskni" ve Wordu.

Odměna za myšlenkovou práci je často přemrštěná, zvláště pak ve vztahu k době, kterou odborník reálně prací pro konkrétního zákazníka strávil. Pokaždé, když se ocitnu v situaci, kdy se zákazníkovi snažím objasnit, proč mu za jednu noc (nebo taky půl hodiny) práce účtuju tak nekřesťanské peníze, osvětluji to následujícím vtipem:

Jednomu chlapíkovi se porouchalo auto. I odtáhl ho do servisu. Mechanik se na auto podíval, třikrát klepl kladívkem a motor naskočil. Když si mechanik řekl o 5000, zákazník vystartoval: že prý je to moc, a ať mu tedy na to vystaví alespoň řádnou fakturu.

Mechanik se za chvíli vrátil s papírem, na kterém bylo napsáno:

Tři rány kladívkem......10 Kč
Vědět kam.............4990 Kč

A vo tom to je. Vědět kam. Čas od času se mne někdo zeptá na "hodinovou sazbu" a diví se, proč mi záhy začíná ušima pod tlakem unikat pára.

Po mnoha letech spravování microsoftích serverů a programování dokážu většinu obvyklých problémů vyřešit během krátké doby. Očitým svědectvím mohu dokázat, že ve specifických případech i v osm ráno po telefonu, aniž bych se kvůli tomu musel vzbudit. V ceně zákazníkem placené není tudíž zahrnuta jenom ta půl hodina práce, ale částečně i nespočet hodin strávených nezávisle na něm studiem toho, jak ta zatracená věc funguje.

Totéž se samozřejmě týká programování. Napsat můj nejnovější produkt, SMS gateway pod .NET mi zabralo asi noc a půl. Nicméně její koncepci vymýšlím už pěkně dlouho a pěkně dlouho také studuji obskurní specifikace GSM protokolu, AT příkazů a podobné radosti, které s sebou přináší moderní technologie.

A konečně posledním primárním důvodem jest zvláště u starších lidí jistá myšlenková setrvačnost. Odměnu si přece zaslouží tvrdá práce, nejlépe fyzická, ze které se člověk vrací špinavý a zpocený. My, kdo trávíme čas u počítačů, si toho pocení v klimatizovaných serverovnách moc neužijeme. O špínu nouze není (kdo někdy rozebíral běžný kancelářský počítač po pár letech provozu, ví o čem mluvím). A o fyzické dřině by mohl vyprávět třeba kamarád, který před pár dny stěhoval po čemsi na způsob žebříku do podkroví můj nový servříček o váze bratru pětatřicet kilo. Nicméně, to se asi nepočítá.

Zářným příkladem může být další můj kamarád. Takto grafik a détépák, schopný projevit grafickou invenci na jakémkoliv prostoru od ikonek 32x32 bodů po vrtnou soupravu vysokou pětadvacet metrů. Když se snažil svým rodičům vysvětlit, čím že se to vlastně živí, rodina ho vyslechla a pak reagovala slovy, že to je pěkné, ale že by bylo lepší, kdyby se živil nějakou pořádnou prací, třeba dělal tramvajáka.

Rodiče z minulého odstavce omlouvá to, že jsou z malé vísky. Mého dědečka zase to, že je mu třiaosmdesát. Nactiutrhačné poznámky si sice odpustil, nicméně když jsem mu líčil, čím že si vydělávám na chléb svůj vezdejší, ve tváři se mu zračilo hluboké nepochopení. Líc se rozjasnila až tehdy, když mu omylem doručili objemný balík s korekturami knížky, které jsem byl spolupachatelem. To je to kouzlo potištěného papíru :)

A co moderní internetová veřejnost? Její náhled na otázku autorského práva je zhusta deformován. Deformován působením podivných organizací jako je OSA, BSA nebo RIAA. Tyto obskurní spolky, mnohdy s podporou zákona vytvořené aby chránily zájmy velkých, dělají autorskému právu a ochraně intelektuálního vlastnictví vpravdě medvědí službu.

Docela chápu, že tváří v tvář bezbřehé aroganci, do očí bijící nespravedlnosti podpořené zákonem a pochybným praktikám ve jménu práva autorského řada lidí hlásá zmatené socialisticko-komunistické teorie o tom, že by všechno mělo být zdarma.

Primárním účelem ochrany autorských práv je zajistit autorům nárok na přiměřenou odměnu. Což není, alespoň podle mého názoru, nic špatného. Ba spíše naopak.

Bohužel, postupem času nastala situace, kdy byl tento účel popřen. Reálný zisk se z rukou skutečných autorů dostal do lepkavých pařátků různých prostředníků a manažerů. A bohužel s tím došlo k devalvaci samotného pojmu ochrany intelektuálního vlastnictví.

Takže když tak poslouchám ty diskuze nakopal bych je všechny. Když jsem se onehdá zúčastnil microsoftí přednášky na téma Linux competition, musel jsem odejít před koncem, protože jinak bych musel mluvčího v rámci následné diskuze fyzicky inzultovat. Nehorázná manipulace pojmy free software, GNU, Linux, copyleft, open source byla jednak ukázkou čiré demagogie a druhak mojí osobní urážkou, jakožto autora mnoha open source programů.

Na druhou stranu, když se náhodou někde potkám s nějakým horlivým zastáncem Linuxu, zpravidla studentem prvního až druhého ročníku vysoké školy, který si nainstaloval RedHat a s velkou slávou místo Microshit Exploderu brousí po pornostránkách v Mozille, nakopal bych ho taky. Demagogie o svaté povinnosti komerční firmy psát dokonalý a otevřený software, a to pokud možno zadarmo, si s výše uvedenými výroky nikterak nezadá.

Podle mého názoru je nutné zajistit autorům svobodu. Reálnou svobodu zvolit si pro své dílo odpovídající licenční model a reálnou možnost vynutit si jeho dodržování.

Takže jsem byl plně na straně Microsoftu v jeho sporech s americkým ministerstvem spravedlnosti. A budu v rámci svých možností aktivně napomáhat Microsoftu v jeho současné při v Evropské unii. Jsem přesvědčen, že nikdo nemá právo omezovat soukromou společnost v tom, jakým způsobem bude šířit svůj produkt. Zda součástí operačního systému bude internetový prohlížeč, multimediální přehrávač nebo opékač topinek je plně na rozhodnutí jeho autora a nikdo na zemi nemá právo ho v tomto rozhodnutí jakkoliv omezovat.

Natožpak nutit soukromou firmu, aby dala všanc své know-how a byla silou nucena otevřít zdrojový kód nebo API svých produktů. To je prostě špatně. Pokud se libovolnému výrobci nelíbí podmínky, jaké mu dává výrobce operačního systému, ať pro něj své aplikace prostě nepíše. Síla Windows stojí a padá s množstvím aplikací. Pokud jsou podmínky pro ISV tak strašné (jako že nejsou), tak ať prostě své produkty píší pro jiný, lepší systém a nechají nenáviděné Windows bídně zhynout!

V případě softwarových patentů stojím ovšem na opačné straně. Myslím si, že svobodu autorů omezují, ale z druhé strany. Současné právo chrání nikoliv ideu, ale implementaci. Což je, obávám se, v současném světě jediná cesta. Protože opak by uvedl celý softwarový průmysl do obrovských zmatků, protože nikdo by si nemohl být jist svým postavením před zákonem.

Volám tedy po zdravém rozumu. Po zklidnění vášní na obou stranách, v obou extrémech.