Volím Svobodné

Praha - Amsterdam - Atlanta - Seattle: Konečně na místě

Vždycky jsem záviděl románovým hrdinům samozřejmou lehkost, s jakou letadly cestovali po celém světě. Cestu skoro kolem světa lze podniknout i nedobrovolně a poté, co jsem tak učinil, jsem přestal Forsythovým literárním postavám závidět.

There’s something in the sky you can rely on. Everywhere and always. KLM – The Reliable Airline. To je plakátový reklamní slogan letecké společnosti KLM, jejíchž služeb cestou na summit využíváme. Tedy, slušelo by se říci „služeb pod její značkou poskytovaných“, protože let Praha – Amsterdam provozují ČSA a Amsterdam – Seattle zase Northwest Airlines.

Excitovaný David Pavlík - ještě neví co ho čeká

Celý summit pro mne začal v pět hodin ráno, kde jsme se v počtu třech lidí a jednoho Valáška sešli na Ruzyni (letiště, nikoliv vazební věznice). Expedici – nebo chcete-li slovy našich triček „MVP SUMMIT 2004 CZECH & SLOVAK TEAM“ tvořili tři čs. MVP (moje maličkost, Slavo Furman a Petr Šetka), láskyplně opečováni naším MVP leadem Davidem Pavlíkem z Microsoftu.

Bez zásadnějších příhod jsme se naboardovali, odstrartovali a já otevřel vhodnou knihu pro duchovní povznesení v letadle: Večerní zprávy. Pro sklerotiky a neznalé, ta kniha začíná podrobným popisem letecké havárie.

Jak jsem si tak četl, nijak mi nepřipadlo divné hlášení palubního rozhlasu, kde se letuška ptala, zda se mezi cestujícími náhodou nenachází nějaký zaměstnanec aerolinek. Teprve když nám oznámili, že se náš stroj pro poruchu pokusí o nouzové přistání zpět na ruzyňském letišti došlo mi, že to není trik páně Haileyova vypravěčského umu, ale tvrdá realita.

Provozně netypické letadlo ČSA

Osobně naštěstí technologii důvěřuju více než čemu jinému, takže jsem se ani příliš nebál s vědomím, že automatika buď zvládne situaci vyřešit a nebo to holt budeme mít i s kremací a pak už mne to nemusí trápit.

Přičinou bylo, alespoň podle pozdějšího prohlášení ČSA "netypické provozní chování" jednoho z motorů.

Náhradní letadlo bylo přistaveno, za chvíli, takže jsme odstartovali s o něcí více než hodinovým zpožděním. Do Amsterdamu jsme ve skutečnosti dorazili dostatečně včas, abychom stihli přestoupit na navazující spoj – pokud by ovšem administrativu s tím spojenou vyřizoval někdo jiný, než rozvážná dáma v uniformě KLM, již dlouho v nejlepších letech.

Takže jsme se jali hledat jiné spojení Amsterdam – Seattle. Navrhovanou variantu přes Vancouver jsme zavrhli. Napadlo mne totiž zeptat se, zda náhodou Kanada po vzoru USA nezavedla tranzitní víza, které ani jeden z nás nemá. Po dlouhém bádání úřednice KLM prohlásily že ano. Prozatím tuto teorii pokládám za pravdivou pro nedostatek důkazů: na český zastupitelský úřad v Nizozemí se v neděli nedá dovolat, stejně jako se nedá dovolat ka kanadské velvyslanectví v ČR. Na české ministerstvo zahraničí se sice dovolat dá, ale je tam jenom ochranka, jejíž informovanost jest možno shrnouti velmi lapidárním, byť poněkud vulgárním způsobem.

Byla tedy navržena druhá varianta, pro nás dokonce výhodnější, konkrétně cesta přes Minneapolis, kdy bychom do Seattle dorazili ještě dnes večer (místního času). Prý ten odpolední spoj je vytížený, takže nám na něj nemůže dát závaznou rezervaci, ale zapíše nás na waiting list a měli bychom se tam dostat.

No, nedostali jsme se. Prý máme příliš nízkou prioritu (zajímalo by mne kdo má prioritu vyšší, než, zákazníci, kterým vinou technické závady při letu téže společnosti uletěl přípoj).

Všiml jsem si, že většina leteckých společností jako hostesky využívá krásné mladé dívky. KLM využívá dámy, které možná někdy v dávné minulosti byly krásné a mladá. A když se nám jedna taková jala vysvětlovat, že ten let zítra v deset patnáct je sice přebookovaný, ale že bychom se do něj měli dostat, vyletěl jsem jako čertík z krabičky nadávaje, že bych místo „it should happen“ raději slyšel „it will happen“ a tak vůbec. Bylo nám doporučeno, abychom se co nejdříve zacheckovali, a že Delta otevírá přepážky v 7.15.

Momentální plán tedy spočívá v tom, že zítra poletíme z Amsterdamu do Atlanty, kde máme dvě hodny na přestup na spoj směr Seattle. Dvě hodiny jsou zdánlivě dost času, no v Amsterdamu jsme je původně měli mít taky. Současný plán počítá s příletem v pondělí v sedm hodin večer, což znamená že o půlku programu summitu přijdeme :-( Kde se budeme zítra v sedm večer nacházet ve skutečnosti ví jenom Bůh a ani on si tím není příliš jist.

Dnešní noc tedy trávíme na náklady KLM v hotelu Van Der Valk Schiphol A4. Hotel je to pěkný a důstojný, tedy pokud vám narozdíl ode mne vsazení historizujících interiérů do celkově moderní (a IMHO povedené) budovy přijde důstojné a nikoliv směšné.

KůňKLM je pro případy podobné našim vybavena, takže jsme obdrželi vkusně vyvedený balíček pro přežití. Rovnoprávnost mužů i žen se projevuje i v jeho obsahu, který mezi pohlavími nečiní rozdíly: obsahuje jak potřeby na holení, tak menstruační vložky ;-)

V hotelu má být přístup na Internet, ale na recepci nevědí jak ho využít a kolik to stojí. Na pokoji mám sice jakousi obskurní zásuvku, ale ta má na telefon drátů příliš mnoho a na ethernet naopak příliš málo. Kdy a jak tedy tuto zprávu pošlu, bylo v době jejího psaní ve hvězdách.

Jediným rozjasněním dnešního dne (nepočítám-li „excited“ Davida, který to má v popisu práce) byl jakýsi brabec, který odvážně poletoval a pokřikoval v letištní hale. A pak ještě skutečnost, že když jsem si šel do KFC naproti hotelu koupit Pepsi, potkal jsem se s koněm. Živej by byl sice lepší, ale když je nouze, spokojí se jeden i s placatým ;-).

Nakonec jsme se na palubu letu DL 39 úspěšně dostali a užívali si radostí devítihodinového letu do Atlanty. Značnou část jsme ho strávili sledováním aktuální polohy letadla a jeho postrkováním silou vůle. Nicméně i při této činnosti lze najít zajímavé věci. Pokud se nějaké město jmenuje Mystic Seaport, docela mne překvapuje, že je na mapě, čekal bych spíše nějaké "X" - asi takové, jaké je na formuláři pro americké celníky v místě, kde se máte podepsat. Dlouho, předlouho jsem bojoval s pokušením dodat tam další dva!

Společnost Delta Air Lines nezklamala a dorazili jsme včas. Obávali jsme se zdržení při průchodu pasovou a imigrační kontrolou, obojí proběhlo naprosto splavně. Po děsivých historkách o komplikovaných a ponižujících procedurách s obstaráním vstupního víza a přesvědčováním amerického imigračního úředníka, aby povolil vstup do země, mne realita příjemně překvapila: vše proběhlo naprosto splavně a všichni se usmívali.

Mimochodem, páteř onoho obávaného systému US-VISIT, zahrnující digitální fotografování příchozích, tvoří stejná webová kamera Logitech, jakou používám doma. S ohledem na její optické kvality se obávám, že výsledné zázanamy budou schopné prokázat maximálně, že se jedná o lidskou bytost.

Stihli jsme tedy navazující šestihodinový let do Seattle dorazili s třicetihodinovým zpožděním, čímž jsme přišli o nejzajímavější první den programu :-(

Alespoň tady v hotelu funguje Internet, takže vám mohu poslat tuto zprávu včetně prvních fotek které jsem na americkém kontinentu udělal.