Že nepatřím mezi nadšené fanoušky učitelstva je o mne jednak všeobecně známo, druhak poměrně přesně vyplývá i z mého dřívejšího zápisku o stávce učitelů.
O případu, kdy ve Svitavách učeň zabil svého učitele, se mluví a píše ledaskde. Z bloggerských luhů a hájů příkladně (a dost příčetně) na Dia(b)logu.
Školské odbory přemýšlejí nad tím, jak z učitelů udělat veřejné činitele (symptomaticky, na jejich webu o tom není ani zmínka). Zatímco já nechápu, jak je možné, že k podobnému případu nedošlo už dřív.
Rekapituluji-li totiž to období svého života, které jsem strávil v laskavé péči našeho vzdělávacího systému, nejčastěji si vzpomínám na pocit bezmoci. Tenhle pocit mne věrně provázel mateřskou, základní, střední i vysokou školou. Pravda, ve stále se zmenšující míře, ale přesto.
V České republice žije zvláštní druh lidí: do osmnácti let svého života jsou prakticky zcela nesvéprávní, ale s úderem půlnoci svých osmnáctých narozenin se změní ve zcela dospělé jedince, nehodné jakéhokoli zvláštního zřetele.
Bohužel, většinu školní docházky se oběti vzdělávacího procesu nacházejí v onom "nesvéprávném" stádiu svého života. Což znamená, že ke každému úkonu potřebují minimálně souhlas rodičů, povětšinou ho za ně rodiče přímo musejí udělat.
Neexistují reálné (podtrhuji slovo reálné) mechanismy, které by žák či student základní nebo střední školy mohl použít, nesouhlasí-li s rozhodnutím některého z učitelů. Ano, sice se může nechat komisionálně přezkoušet, ale pouze na žádost rodičů. A většina rodičů se své potomky nepodpoří. Jednak do záležitosti obvykle nevidí, jednak se bojí, že bez ohledu na výsledek by si předmětný učitel na jejich potomka "zasedl".
Současné opravné prostředky nejsou příliš využívány. Znamená to tedy, že učitelská rozhodnutí jsou přijímána jako spravedlivá a správná?
Podle mého názoru není až tak důležité, zda rozhodnutí samo o sobě je správné. Mnohem důležitější je, zda ho považuje za správné ten, jehož se týká. A pokud ne, zda má reálnou šanci s tím něco udělat.
Já osobně, ačkoliv je mne pořádný kousek, nemám tendence řešit problémy fyzickou agresivitou. S výjimkou případů, kdy cítím bezmoc, nemožnost dělat něco jiného. Když už se nemohu dobrat spravedlnosti, tak alespoň původci svého zla rozbiju hubu, zhruba takový způsob uvažování.
Za dobu strávenou ve školních škamnách jsem takové nutkání cítil mnohokrát. Mimo ně téměř nikdy. Že k fyzickému konfliktu s učitelem v mém případě došlo jenom jednou, za to vděčím především své bohaté - a v případě potřeny též velmi urážlivé - slovní zásobě, která mi umožnila své pocity ventilovat jinak.
Neznám konkrétní pozadí onoho citovaného případu. Nicméně myslím si, že by policie měla pečlivě pátrat po jeho příčinách. Ubodanému učiteli bylo prý šedesát. Podle mých zkušeností byli takoví často nejhorší. Mnohaletí rutinéři, zkušení... Přitom při pohledu zvenčí - tedy mimo zorný úhel studentů - žádný problém neexistuje.
Ze svého vlastního studia na SPŠ Ostrov mohu vzpomenout příkladně Ing. Ivo Havloviče. Se svými dnešními názory a zkušenostmi bych si jej vážil a snad ho i měl rád. Ale v době, kdy jsem byl jeho třinácti- až sedmnáctiletým studentem jsem toho člověka nenáviděl. Způsob jakým své názory prezentoval, ve mně probouzel přesně ty agresivní pocity, o kterých jsem psal výše. Nikdy svá rozhodnutí moc nezdůvodňoval, prostě nám je předkládal co holá fakta. Měl zvláštní, dost sžíravý styl humoru a působil na mne dojmem, že ke studentům má asi takový vztah, jako ke štěněti, které domů přitáhla partnerka: v zásadě proti němu nic nemá, kdyby se zem otevřela a pohltila ho, možná by se mu trochu ulevilo. Dnes se na něj dívám s úsměvem. Ale dnes se s ním také nemusím stýkat v průměru dvě vyučovací hodiny denně a nejsem závislý na jeho systému hodnocení a nijak nezdůvodňovaných pravidlech.
Řešením tohoto, a některých souvisejících, problémů by podle mého názoru bylo zrušení hranice plnoletosti ve stávající podobě a její nahrazení postupným přibýváním práv a povinností ve věku řekněme 14-40 let. Pokud vás horní hranice pobavila, upozorňuji, že podle Ústavu se senátorem může stát pouze osoba která dosáhla věku 40 let (poslancem PSP můžete být už od jedenadvaceti).
Myslím si, že by v zásadě stačilo dát žákům a studentům větší možnost obrany jiným způsobem, aby nemuseli sahat k násilí fyzickému. Jinak bude takových případů přibývat.