Volím Svobodné

Andrzej Sapkowski

Mám několik oblíbených spisovatelů. Podle mého názoru se jedná o velice známá jména, nicméně poslední dobou jsem zjistil, že některým lidem mnoho neříkají - a to i těm, kteří hodně čtou.

Rozhodl jsem se tedy o svých oblíbencích napsat sérii krátkých článků, kterými bych na ně upozornil. Zároveň se pokusím nějak přehledně objasnit, proč se mi zrovna jejich dílo líbí a co v něm vidím. Chci zdůraznit, že zde popisuji pouze svoje vlastní názory, které nutně nemusejí odpovídat tomu, co autor chtěl čtenářům sdělit.

Andrzej Sapkovski

Andrzej Sapkowski - fotografie z www.sapkowski.ruSvou první knihu Andrzeje Sapkowského jsem si koupil náhodou. Vracel jsem ve spřáteleném knihkupectví knihu, kterou jsem nějakým nedopatřením obdržel dvakrát, a měl jsem si vybrat jinou v téže ceně jako náhradu. Padla mi do oka kniha s jasně červeným nápisem Krev Elfů, od autora s neznámým jménem. Koupil jsem si ji a nikdy jsem toho nelitoval.

Sapkowski se ve svém rodném Polsku i blízkých českých zemích stal svým způsobem legendou. I v době, kdy původní tvorba byla nemilosrdně válcována záplavou překladů anglických autorů, vybojoval si své místo na slunci.

Žánr fantasy trpí jedou hlavní chybou: ve většině knih (počínaje mnou zatracovaným obvykle do nebes vynášeným Tolkienem) nevystupují postavy, ale postavičky. Ne skuteční lidé z masa a kostí, ale archetypy, figurky naprogramované na jeden styl myšlení a stvořené k jednomu konkrétnímu úkolu. Postavy prosté lidských procesů, které se nikdy nemusejí jít vyčůrat. Postavy zcela podlé a nebo naopak vznešené, bez mrknutí oka ochotné zemřít strašlivou smrtí ve jménu svých ideálů. Sapkowského postavy takové nejsou. Jsou to lidé z masa, kostí a krve, hnaní všemi možnými osobními důvody. Občas mají i nějaké ideály, ale ne vždy se jim daří je naplnit.

Narozdíl od klasiků typu Tolkiena či Eddingse Sapkowski nebuduje primárně fungující svět s pečlivě nakreslenými mapami. Mapy sice existují, ale dodatečně je nakreslil český překladatel a Sapkowski od té doby vytrvale hudruje, že mu komplikují psaní. Z různých náznaků lze dovodit, že jeho historizující, fantasy svět je ve skutečnosti světem velmi vzdálené, postkatastrofické budoucnosti. Zcela volně prolíná kultury a jména polská, česká, moravská, anglická, francouzská, německá... Stejně tak odkazy na náboženství, legendy a předsudky sahají po celém světě. Sapkowskému se tak podařilo vytvořit obrovský tavící kotel, ve kterém se míchají všechny možné rasy, kultury a národnosti.

Jeho hrdinové jsou všechno, jenom ne ploché archetypy. Mají zcela lidské radosti, starosti a problémy. Krvácejí, opíjejí se, zvracejí, mají kocovinu, souloží a berou drogy. Ve své době přímočarost celkem nevídaná, která Sapkovi přitáhla řadu čtenářů.

Boří i jiné stereotypy. Elfové v jeho podání nejsou vznešené éterické bytosti, ale ztracená, vymírající rasa, ze všech sil se bránící asimilaci všemi prostředky, které má k dispozici, včetně brutálního násilí. Čarodějové nejsou vznešení moudří starci, ale smečka mocichtivých šedých eminencí, kteří svou moc využívají převážně k vlastnímu prospěchu.

Sapkowského svět je občas označován za cynický. V porovnání s virtuální realitou běžných fantasy světů takový nepochybně je. Ale osobně znám snad všechny povahové typy ze Sapkowského knížek - a Gandalfa jsem zatím ještě nepotkal.

Kdosi prohlásil, že Sapkowski svou pětidílnou ságou o zaklínači dokázal, že je mistrem krátké povídky. Pod tento výrok se s chutí podepíšu: jsem přesvědčen, že první povídky o zaklínači jsou to nejlepší, co Sapkowski zatím napsal.

Původně tyto povídky vyšly ve třech sbírkách, nazvaných Meč osudu, Stříbrný meč a Věčný oheň. Původní, brožované vydání už asi neseženete, nicméně Leonardo nedávno vydalo tyto povídky v podobě dvou luxusních (na fantasy poměry) vázaných a ilustrovaných knih nazvaných Zaklínač 1 a 2.

Sapkowski pod dojmem obrovského úspěchu těchto děl podepsal smlouvu na obsáhlý román - ságu o zaklínači. Ta má pět dílů: Krev elfů, Čas opovržení, Křest ohněm, Věž vlaštovky a Paní jezera. S narůstajícím počtem dílů parabolicky stoupá počet stránek a klesá kvalita. První dva díly stojí za přečtení, třetí ujde a posledními dvěma jsem se prokousal spíše z loajality, než z jakéhokoliv jiného důvodu.

Sapkowski - a sám to přiznal - se stal obětí úspěchu Zaklínače a jeho námět neunesl ságu, ke které se upsal. V poslední části série je očividné, že autor plácá dohromady páté přes deváté, jednání postav ztrácí zřejmý smysl a Sapka to prostě nebaví.

Novou nadějí pro příznivce Andrzeje Sapkowského je jeho nový román, nazvaný Narrenturm. Leží mi na stole, hned na vrcholu úctyhodné hromady knih, které jsem si koupil a hodlám přečíst. Své naděje vkládám do tohoto dílka proto, že je to po dlouhé době opět něco, co Sapkowski opravdu chtěl napsat a na co se těšil. Má se jednat o jakousi alternativní historii z husitských Čech.

Sapkowski je zajímavý nejenom jako autor, ale též jako osobnost. Českých conů se zúčastňuje (nebo alespoň zůčastňoval v době, kdy jsem tak činil i já) často a rád. Hlavní starostí pořadatele pak bylo udržet čestného hosta hodně daleko od baru a ve stavu když už ne střízlivém, tak alespoň jenom přijatelně společensky unaveném. Překvapivé množství českých fanů (autora těchto řádek nevyjímaje) se může pochlubit historkami o tom, jak slavného autora podpírali na cestě do hotelu, zabraňovali mu odejít z kolejního pokoje v jedenáctém patře oknem, případně jím byli pozvraceni.

Obzvláště mi v paměti utkvěl jeden z Bohemiaconů, kde Sapkowski způsobil mezinárodní skandál, když na besedě v ovíněném stavu proklamoval své poměrně vyhraněné názory na americkou kulturu, potažmo její nedostatek. Bohužel tak ovšem činil v přítomnosti druhého hosta besedy, zcela střízlivého, distinguovaného amerického univerzitního profesora, a navíc v angličtině.

V každém případě, Sapkowského knihy - povídky a první díly ságy - rozhodně stojí za přečtení. Hodně jsem z nich čerpal ve svých příbězích pro RPG hry a podobně. S napětím čekám na Narrenturm, zda se mu podařilo dostat zpět do původní formy.