Volím Svobodné

Proč volím Svobodné? Kvůli jejich "naivnímu" programu.

Za necelých dvanáct hodin se otevřou volební místnosti. Moje volba nejspíš nikoho nepřekvapí, je o mně všeobecně známo, že jsem členem a voličem Strany svobodných občanů. Poslední dobou se v řadách mých Facebookových přátel ozývá mrmlání nad tím, že Svobodné ano, ale že si to představují jako Hurvínek válku, že jejich program je nerealistický, že úřady nelze rušit a z EU vystupovat ze dne na den…

To je v pořádku. Proto je volím.

Prostor pro ideu

Líbí se mi, že Svobodní mají, jako jedna z mála stran, vůdčí myšlenku. Nějakou ideologii, ze které vycházejí při tvorbě svého programu a postojích k aktuálním problémům. To je věc, která mi v politice strašně chybí: nějaká myšlenka, který by přetrvala víc, než do nejbližší sady šťavnatých titulků v novinách. Rád bych řekl "víc, než jedno volební období", ale to už je úplná sci-fi.

Je samozřejmé, že volební program bude nereálný. Ostatně, ještě nikdy v historii se nejspíš nestalo, že by nějaká strana svůj program v úplnosti realizovala. Program chápu jako vyjádření ideálu, stavu, jehož by strana ráda dosáhla. Je si vědoma, že se jí to nejspíš nikdy v plné šíři nepovede, ale pokusí se k němu blížit tak, jak jí to koaliční partneři, ekonomická a politická situace a další vnější okolnosti dovolí.

Jasně, že nepůjde týden po volbách zrušit bez náhrady Český telekomunikační úřad. Ale nejspíš se dokážeme bez kolapsu společnosti vyrovnat se zánikem Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů. A pokud se toho ČTÚ týče, lze nenavrhovat kroky, které povedou k posílení jeho postavení, ale naopak jej průběžně – s celou řadou dalších úřadů – oslabovat a činit postradatelnějším. Tento postup bude trvat léta, nebo spíše desetiletí. Ale představuje jednotící linii, která by měla chování Svobodných, ať už v opozici nebo později ve vládě, vést a usměrňovat.

Někdy z ní logicky vycházejí i věci, které se mi subjektivně úplně nelíbí: vody rozbouřil třeba postoj Svobodných k právům zvířat. Jenomže ono je věcí integrity programu nedělat výjimky. Navíc, na každé uprdnutí nepotřebujeme zákon. Že si o něčem myslím, že je dobré, ještě neznamená, že pokládám za vhodné to reglementovat zákonem. Dobro nevzniká tím, že se napíše do zákona. Jenom máloco jde vyřešit tím, že přijmeme nějakou další regulaci. Víme to. Zkoušíme to. Počet zákonů roste možná geometrickou řadou, ale nemám pocit, že by stejným tempem rostlo "dobro" mezi lidmi, ať ho definujeme jakkoliv.

Prostor pro svobodu

Svobodné budu volit také proto, že – jako jediná strana, kterou znám – prosazují co největší individuální svobodu jednotlivce. To je pro mne osobně ta nejvyšší hodnota. To je pro mne optika, kterou hledím na veškeré návrhy, na veškeré nové technologie… Pokud to posiluje mou individuální svobodu, je to dobré. Pokud něco tuto mou svobodu omezuje, je třeba velice pečlivě vážit, zda je to skutečně nezbytné.

Bohužel, pojem "svoboda" postupně téměř zmizel nejenom z politiky, ale i z veřejné diskuse. Pokud už ho někdo zmíní, tak jako lingvistický přílepek v sousloví "svoboda a demokracie". Demokracie sama o sobě svobodu nezajišťuje a naopak, v praxi jde často proti ní.

Podle evropské myšlenkové tradice se lidé rodí jako otroci a jistá práva a svobody jim prostřednictvím zákonů uděluje vyšší moc – dříve panovník, dnes stát. To je dvousečná zbraň. Jednak lze vymýšlet doslova úchylná práva jako "právo na bankovní účet" nebo "právo na dovolenou", ale také lze snadno omezovat ostatní práva, protože se přece začíná od nuly, a stát dává, stát béře. Podle americké myšlenkové tradice se člověk rodí svobodný a nespoutaný. Vyšší moc, stát, jeho práva v odůvodněných případech tuto svobodu omezuje, bere.

V Evropě se stále ještě většinou považujeme za poddané, za majetek státu a "společnosti". Pokládáme vesměs za naprosto přirozené, že stát musí o jemu patřících občanech znát spoustu údajů a rozhodovat o jejich životech. Jsme vnímáni a posuzováni ne jako suverénní bytosti, ale jako členové "společnosti", jako jednotky sloužící k dosažení nějakých vyšších cílů, samy o sobě nedůležité.

Je to nádherně vidět třeba i na takové věci, jakou je posuzování trestných činů. Posuzuje-li se například ublížení na zdraví, klíčovým parametrem je, zda pachatel způsobil nebo nezpůsobil pracovní neschopnost a na jak dlouho. Zákon ani soudní praxe obecně neřeší a netrestá bolest, ponížení a poškození integrity oběti, ale její vyřazení ze společenského soukolí.

Jsem svobodný člověk. Jako svobodný jsem se narodil a dělám všechno proto, abych si z té své svobody zachoval co nejvíce. Nechci "jistoty", nechci "slušnost", nechci "dobro", nechci "pořádek". Chci maximální svobodu chovat se tak, jak já subjektivně pokládám za vhodné, jak jsem se narodil, jak jsem vnitřně naprogramovaný. Myslím si, že Strana svobodných občanů je jediná, kterou to zajímá. Proto jsem jejím členem a proto za pár hodin hodím do volební urny lístek s číslem 2.