V sociálních sítích je velmi snadné získat fanoušky pro cokoliv, v hojném počtu. Je přece tak snadné klepnout na odkaz. Rozhodně snadnější, než se pokusit alespoň formulovat vlastní názor, když už ne přímo jej uvést v život.
Nudně se to opakuje znovu a znovu: pokaždé, když se někde zmíním o tom, že cosi vařím nebo peču, ozve se z různých stran záplava překvapených výkřiků. Nastal čas tomu učinit přítrž.
Před několika týdny se na Lupě Vojtěch Bednář zamýšlel nad úlohou porna v dějinách online služeb. Ukázalo se, že je povšechně pozitivní, že erotickému obsahu a jeho provozovatelům vděčíme za mnohý pokrok, ke kterému na Internetu došlo. Pokud je skutečně erotika hnacím motorem pokroku, na co se můžeme těšit do budoucna?
Ochrana osobních údajů a soukromí je jedním ze zaklínadel digitálního věku. Spolu s blíže nespecifikovatelnými „bezpečnostními důvody“ je to jedno z populárních zdůvodnění kroků nejasných, nepopulárních či už na první pohled nesmyslných. Máme za tímto účelem zvláštní zákon, úřad, veletucet norem a doporučení. Jenom to soukromí nám nějak chybí. Což svádí k zamyšlení: neděláme to náhodou celé úplně špatně?
Většina chvály, která se snáší na elektronické rejstříky všeho druhu, na nahlížení do katastru nemovitostí a další služby realizované „prostřednictvím dálkového přístupu“, je ve skutečnosti vyjádřením úlevy, nikoliv obdivu. Úlevy, že i úřední šiml zaznamenal jedenadvacáté století. Posuzována okem nezaujatým je většina úředních webových aplikací dosti ubohá. Mimo ghetto státní správy, v divoké džungli konkurenčního prostředí, by tyto aplikace byly často považovány za koncepcí a technickou implementací zastaralé, uživatelsky nepříjemné, esteticky odpuzující a celkově směšné a neschopné odolat konkurenci. Tímto okem se chci v následujícím textu podívat na nejnovější počin v elektronizaci státní správy: na datové schránky.
Demokracie je systém, ve kterém všichni dostanou to, co si většina zaslouží. Tento bonmot je vcelku přesným vyjádřením toho, co se stalo s kapesními počítači v průběhu uplynulých let.
Začal jsem blogovat před více než šesti lety (koncem ledna 2003) a přesně před třemi lety jsem s tím přestal. Začal jsem mít pocit, že už nějak nemám světu co říct. Díky Facebooku jsem ho po letech zase získal a obnovuji tedy činnost tohoto webu.
Konečně ekolog, pod jehož názory se podepíšu.
Dnes jsme s Myshí navštívili na Kampě výstavu Země krásná neznámá (pokud to chcete udělat také, máte možnost, ale jenom do 30. 10.). Fotografie Yanna Arthuse Bertranda jsou nádherné a zajímavé, ale v mých očích je značně deklasují komentáře na úrovni primitivní ekoagitky.